Rozhovor s ředitelkou školy Mgr. Štěpánkou Rajchlovou
Charakteristika školy: devítiletá, respektující
Kapacita: 190 žáků
Adresa: Rostovská 1481/2a, Praha 10 – Vršovice
Jak a kdy vaše „Naše škola“ vznikla?
Naše škola vznikla nejprve jako domškolácká skupina v srpnu 2018. Předcházel tomu můj odchod ze ScioŠkoly po dvou letech jejího vedení. Odcházela jsem původně úplně pryč ze školství, ale tím, že spolu se mnou dal výpověď i můj zástupce, strhla se trochu lavina a odešlo i více průvodců, takže jsme nakonec založili domškoláckou skupinu a po roce jsme se zapsali do rejstříku. Byla to tedy celkem akce blesk, kdy jsme během měsíce sehnali prostor k pronájmu, založili s.r.o. a sehnali školy, kam se děti mohly zapsat na individuální vzdělávání…
Proč právě název Naše škola Praha?
Za tím názvem není žádné dlouhé nebo hluboké přemýšlení. Všechno vznikalo hekticky a samozřejmě, že jsme naší šílené akci říkali Naše škola :-). Když jsme zapisovali s.r.o. s tímto názvem, dozvěděli jsme se, že taková společnost již existuje, takže jsme honem přidali slovo Praha, abychom se odlišili. Ale celkově ten název má vystihovat spolupráci průvodců, dětí a rodičů, protože skutečně – hlavně na počátku – jsme to tvořili všichni společně. Nyní z toho zůstává např. společná péče o školu, při které si děti každý týden rozebírají služby a o budovu se starají. Často se k názvu vracíme a připomínáme si, co to znamená, že je škola skutečně nás všech, že se děti zapojují do řízení, mohou přicházet s náměty, být aktivní :-).
Jak tě při vymýšlení koncepce školy ovlivnila zkušenost z řízení ScioŠkoly? Byly tam některé prvky, které jsi věděla, že chceš změnit nebo naopak použít, protože se osvědčily?
Při vymýšlení koncepce mě ovlivnily všechny moje zkušenosti. Než jsem šla do ScioŠkoly, řídila jsem státní školu. Z obojího jsem si odnesla to, co se mi zdá dobré, a to, co dělat nechci. Takže Naše škola je taková fúze obou zkušeností. Určitě jsem díky zkušenosti ve ScioŠkole uvěřila, že mohu svěřit velkou důvěru v průvodce a v děti, to jsem na státní škole nezažila. Tak to je třeba věc, ve které pokračujeme.
Jaké byly tvé ředitelské začátky?
Tak ty byly hodně vtipné. Myslím, že bude nejlepší, když to budu přímo parafrázovat:
Večer (čtvrtek před pololetními prázdninami, rok 2008) v kuchyni krájím rajčata do salátu (mám dvě malé děti) a volá mi starosta: „Mohla byste za mnou přijít do kanceláře?“ Ptám se proč a co tak najednou. „No, odvolali jsme vám ředitele a potřebuji to s vámi probrat.“ Zajímalo mě, proč se mnou, řadovou učitelkou. „No, protože paní zástupkyně to dělat nechce a vás doporučila, že byste to jako zvládla.“ Dobře tedy, přijdu.
Na radnici mě zajímalo, co taková práce obnáší. „To nevím, ale škola potřebuje v pondělí ředitele, tak vezmete to?“
Tak jsem si vzala klíče od kanceláře a v pondělí začala zkoumat situaci. Ukázalo se, že je potřeba propustit sekretářku na paragraf kvůli finančním machinacím, že nám chybí milion na mzdy, že je kompletně vysypaný počítač, že je špatně dotace angličtiny v ŠVP a že a že a že… V následujícím pololetí mi odvolaný ředitel navíc zůstal ve sboru, a pak dokonce přešel na inspekci, takže jsem měla o zábavu postaráno na několik let. Ale zpětně hodnotím tento třeskutý start jako vynikající školu života. Naučila jsem se být ihned krizový manažer, právník, ekonom, personalista…, takže povinné funkční studium ředitelů mi pak připadalo jako takový bazální základ ex post. Tak to byly moje ředitelské začátky, pak už to byla jen další a další zkušenost a více a více radosti :-).
Ve svém manažerském přístupu ráda uplatňuješ metodu ŽÁVES. Prozradíš, v čem spočívá?
Metoda je myslím celkem známá, je to zkratka ŽÁdný VElký Sraní :-). Tuto metodu uplatňuji stále, abych se z toho všeho ne… Neznamená to, že bych práci nějak flákala, ale znamená to, že mám opravdu velký nadhled, k němuž se snažím vést i kolegy. Jde zejména o prioritizaci – čemu budu věnovat skutečně hodně energie a stojí to za to, a čemu jen tolik, aby nebyl malér… A čím jsem starší, tím jsem v tom lepší :-).
Co je pro tebe ve škole největším zdrojem radosti?
Jejda, toho je mnoho! Záleží, na co přesně se člověk dívá. Tak třeba absolventi. Zveme je každý rok před Vánoci do školy. To je velká radost. Vyprávějí, jak se k nám rádi vrací, co všechno se u nás naučili, jak na školu vzpomínají. Někteří u nás začínají pedagogicky působit…
Pak třeba tým průvodců. Mám velkou radost z důvěry, kterou mezi sebou máme. Když se něco nepodaří, nejdou to řešit se strachem, ale v klidu a kolegiálně. Když něco řešíme tak trochu „na hraně“, nemusím se bát, že někdo hned posviští někam posílat stížnosti. Když je u nás někdo začátečník, ostatní ho podpoří, neignorují ho. Nikdo nikomu nemydlí schody, nikdo nechodí žalovat. To je velká radost! Prostě svoboda a klid :-). Ke každému problému přistupujeme tak, že má řešení, jen ho potřebujeme najít.
Dětičky dělají pokroky stále, to je taky radost. Stále rozvíjíme naši budovu a zahradu, to mě hodně baví. Těší mě, že vznikají různá milá zákoutí nebo se raduju z naší báječné školní jídelny a tak. Takže důvodů k radosti je neuvěřitelné množství a přichází neustále.
Co ti práci nejvíce komplikuje nebo tě tolik netěší?
Nejhorší to bylo v době, kdy mi připadalo nemožné zvládnout všechnu administrativu, kdy jsem do toho dělala fůru dalších věcí, škola nebyla vůbec usazená, v týmu se střídali lidé apod. Byla jsem zároveň kariérový poradce, trochu výchovný poradce, taky trochu školní psycholog apod. To už je naštěstí za mnou. Teď už stíhám i ty méně příjemné věci hladce a s nadhledem, pochopitelně hlavně díky metodě ŽÁVES :-).
Pokud bych měla vypíchnout jednu věc, ze které občas rostu, je to výkaz R44. Není pro mě složité to obsloužit a vše tam nahrát, ale jakmile mi přijde mail, že mám zkontrolovat čerpání, vyjedu si přehled, který je tak nepřehledný, že na to moje vysoká škola prostě nestačí… Ale to je takový ten střípek, který prostě přijde a zase odejde.
Jaká je tvá vize ideálního stavu školy a jak se jí daří naplňovat?
Ideální stav školy je takový, že se do ní chodím jen potěšit a všechny potíže řeší velmi kompetentně někdo další, na všechno je dost financí, tým je stabilní a dětičky spokojené. Daří se mi k tomuto stavu směřovat tím, že se chystám angažovat svého budoucího zetě do role svého statutárního zástupce na obou školách (druhou školou je Naše lyceum Praha, pozn. red.). Je to můj sen postupně školu v klidu předat mladším a perspektivnější lidem – ovšem s pocitem jistoty, že to dopadne dobře. A tady jsem si jistá, takže se těším.
V čem myslíš, že spočívají vaše silné stránky? Co se vám daří nejlépe?
Silných stránek máme skutečně mnoho! Máme skvělý tým, lidé se vzájemně podporují, rozvíjejí se, kamarádí se. Máme třídy po 16 dětech, často učíme v tandemu nebo máme ve třídě asistenci, takže si myslím, že výuka probíhá opravdu efektivně. Jezdíme často do přírody, otužujeme děti, staráme se o sebe, máme se rádi. Máme vlastní vývařovnu na skvělé úrovni, takže nám všem chutná. Máme spolupracující rodiče. Už prostě máme všechno, co jsme chtěli, takže nyní to budeme hezky udržovat a rozvíjet :-).
Kdybys byla ministryní školství s kouzelnou hůlkou a neomezenou mocí – jaké tři věci bys v českém školství změnila?
Chtěla bych, abychom měli ve školství takové množství financí, aby mohly děti chodit do malých škol, kde se všichni znají, tvoří komunitu, učí se tam skutečně praktické věci a mají hezký vztah s vyučujícími.
Zavedla bych jako povinný předmět na ZŠ i na SŠ rodičovství, aby se lidé vzdělávali v tom, jak je vhodné působit na děti, abychom se konečně posunuli v chápání toho, jak velká je zodpovědnost udělat si děti.
Zajistila bych obrovskou podporu volnočasových aktivit, pohybu pro radost, a ne na výkon a učila bych tam děti hledat svoje silné stránky, mít se rád/a, spolupracovat s různě starými lidmi – prostě žít.